Jak jinak – jak to děláme, když se opíráme o přítomnost

 

Dáváme prostor každému, kdo k nám přijde, aby se projevil takový, jaký je. V tom prostoru je zájem, bdělá přítomnost, respekt a zvídavost. Prostor a opravdové přijetí toho, co je, jsou esenciální u jakéhokoli léčení. Schopnost dát sobě a druhým prostor, a přijmout sebe a druhé takové, jací jsou, je každo-momentový trénink nás dospělých. Dávat vědomou pozornost dechu pomáhá v uvědomování si sebe sama v těle, a zároveň pomáhá odvést pozornost z naší mysli do našeho středu.

 

Tělo je náš aparát, bio-robot, který potřebuje být vyživován naší bdělou přítomností. Pokud neumíme být v těle, tělo si může začít žít svým vlastním životem. Tělo tak přestává být naším podporovatelem a může se stát naším nepřítelem. Pocity, emoce, energie v těle jsou ve své esenci neutrální, respektive je v nás prostor schopný přijímat všechny druhy emocí. Tato kapacita není většinou využívána a místo toho je v nás silně zabudováno, že některé pocity chceme vyvolávat a opakovat a jiné naopak nepřijímat. Z takového fungování vzniká disharmonie, která se může projevit různými fyzickými, mentálními a emočními problémy.

Mysl je skvělým nástrojem, který, když je dobře používán, může přinést mnoho dobrého. My lidé jsme však tento nástroj zaměnili za naše já. Jsme přesvědčeni o tom, že to, co si myslíme, tím jsme a bereme své myšlenky jako univerzální pravdu. Realita však ukazuje, co člověk, to jiná pravda. Vnímat svět pouze ze své perspektivy přináší nedorozumění, potřebu mít věci po svém, neklid, boj, soudy, negativní hodnocení, touhu po kontrole a lpění na intelektuálním pochopení. Většina z nás takhle funguje, aniž si to uvědomuje, anebo to považuje za přirozený stav mysli. Některé děti s diagnózou PAS mají mysl, která má tendenci zcela děti ovládat a skrze ně tak ovládat své okolí. Mysl vydává stále dokola impulzy k určitému způsobu myšlení, které se stává omezením, bere si téměř veškerou pozornost a pro dítě je obtížné pozornost odklonit. U každého dítěte je způsob myšlení specifický, ale společnými jmenovateli mohou být rigidita, obsese, nutkavost, neústupnost, ovládání situace a řízení lidí podle požadavků mysli, stranění se druhým lidem a vytváření si extrémních vztahů s věcmi. Když se poctivě podíváme na fungování našeho myšlení, zjistíme, že také projevujeme ve větší či menší míře známky autistického myšlení. Toto uvědomění může pomoci začít poznávat já a myšlenky, tedy možnost zjistit, že myšlenky nejsou já.

 

Děti s PAS vykazují tak specifické projevy myšlení a z něj vycházející tak specifické chování, u kterých obvyklé vzorce vyhodnocování a přístupu nefungují, že nás doslova nutí podívat se na sebe, své děti, druhé a svět jinýma očima. Když si alespoň uvědomíme, že nejsme naší myslí, máme šanci začít vytvářet prostor mezi já a myšlenky. Já si může začít být vědomo sebe sama jako prostoru, ve kterém myšlenky přicházejí a odcházejí, a má možnost volit, které myšlenky živí a které ne. Přirozenost mysli je ticho, a zároveň je k dispozici k různorodému využití. Z tohoto pohledu je zřejmé, že takhle žije zatím málokdo. Lidé však začínají zjišťovat, že opírání se převážně o svoji mysl, která požaduje stále víc, je omezující, neradostné a nepřináší pozitivní spolupráci s dětmi s PAS. U nás v AUT – Centru dáváme vědomou pozornost na já – centrum pozornosti je usazeno v srdci a ne v mysli. Je to způsob, který je potřeba trénovat, aby se stal přirozeným. Interakce s dětmi s PAS, která vychází z čistoty srdce a ne z naučených konceptů mysli, umožňuje učení a rozvoj. Sami se vědomě odprošťujeme od naprogramovaných osobních úsudků, představ a očekávání. Lehký, radostný a čistý přístup umožňuje se poznávat, umožňuje dítěti se svobodně projevit. Prostor a svoboda přináší oboustrannou důvěru a přirozené objevování jeden druhého. Radost, lehkost a odhození toho, jak by to mělo vypadat, jsou klíčem k otevření. Jakmile se dítě cítí svobodně a bezpečně, a je obklopeno harmonickou přítomností, začne se plně projevovat se vším, co k němu patří. My tomu nedáváme žádnou nálepku, naopak podporujeme to, ať se dítě cítí dokonalé takové, jaké je. Z tohoto místa přijetí, může docházet k přirozenému, radostnému a snadnému učení, které podporuje zdravé projevy a ty nahrazují ty, které nejsou tolik prospěšné. Vytvořená důvěra, bezpečí a vzájemnost, umožňuje postupně vstoupit do náročných projevů mysli, těla a emocí. Takový vztah umožňuje vytáhnout projevy nepodporující zdravý vývoj a čelit jim. Vývoji nepomáhající projevy se pak proměňují tím, že nejsou živeny našimi reakcemi, naší pozorností a naší vnitřní aktivitou, a místo toho jsou nahlíženy z místa vnitřního vyrovnání, klidu a hlubokého poznání. Jsou ukazovány a učeny jiné život podporující projevy těla, mysli a emocí. Nejde o to, co učíme, ale jak to učíme. K léčení dochází na všech rovinách a u všech zúčastněných, ale pouze my dospělí v tom můžeme být vědomí. My můžeme v sobě vyrovnávat a harmonizovat strachy, úzkosti, touhy, potřeby, nejistoty a bolesti. Dítě pak odráží naši průzračnost a čistotu, ve které se může učit a překonávat limity těla, mysli a emocí.

 

Každý terapeut má své vlastní zaměření a přístup, který využívá při interakci s dítětem a každé dítě si nachází v dané fázi terapeuta, který je pro něj vhodný.