Diagnóza. A co dál?

Diagnóza. A co dál?
  •    Poruchy autistického spektra – dětský autismus, atypický autismus, Aspergerův syndrom, dezintegrační    porucha.
  •    Neexistuje žádný test, který by prokazatelně detekoval autismus.
  •    Diagnóza je provedena na základě projevů chování.
  •    Neznalost problematiky a nedostatek specializovaných odborníků komplikuje včasnou diagnózu.
  •    První příznaky lze rozpoznat již okolo dvanácti měsíců stáří dítěte.
  •    Faktory hrající roli – genetická predispozice, různá infekční onemocnění, chemické procesy v mozku.
  •    Přesnou příčinu autismu se ještě nepodařilo zjistit.
  •    Autismus se častěji vyskytuje u chlapců než u dívek – poměr je udáván 3:1. Důvod není zcela jasný.        Existuje pouze řada teorií.
  •    Podle statistik ze Spojených států se v dnešní době rodí jedno dítě ze sta s poruchou autistického            spektra. Mezi ně jsou počítány i ty osoby, kterým se podařilo integrovat se do běžného života, mají          práci, rodinu a mnozí z nás by vůbec nepoznali, že obdrželi nějakou diagnózu.
  •    Spektrum autistického onemocnění je odstupňováno od mírných poruch, kdy je člověk schopen                začlenění se do společnosti až po závažné případy, které vyžadují celoživotní péči.
  •    U regresivního typu autismu se zdá, že vývoj dítěte je zcela v pořádku, ale okolo osmnácti měsíců            dochází k náhlému úpadku nabytých dovedností.
  •    Diagnóza PAS je často komplikována dalšími poruchami – mentální retardací, epilepsií, hyperaktivitou,    problémy se smyslovou integrací, genetickými vadami.
  •    Projevy různých deficitů se mohou samovolně měnit s věkem (buď k horšímu a nebo k lepšímu).

    

Diagnózu lze stanovit v jakékoli fázi vývoje. Obvykle se však čeká do tří let. To ale neznamená, že by se nemělo začít s ranou péči v okamžiku, kdy se objeví první příznaky. ČÍM DŘÍVE TÍM LÉPE.

Diagnóza je důležitá, aby postižené rodiny dostaly některé odpovědi na své otázky nebo aby je stát či zdravotní pojišťovny podpořily nějakým finančním příspěvkem nebo aby se mohly začlenit do skupin rodičů a komunit, které procházejí podobnou zkušeností jako ony. Všechny tyto možnosti jsou přínosné, pokud fungují.

A co dál?

Například, pokud Vaše dítě obdrželo diagnózu dětský autismus, tak podle definice bude mít potíže s komunikací, sociální interakcí a hrou, jinými slovy se u něj bude vyskytovat více rigidního, opakujícího a sebestimulujícího chování (pravděpodobně jako důsledek ztížené schopnosti porozumět světu kolem sebe). Tato definice je však velice obecná. Každé dítě s poruchou autistického spektra má jiný stupeň postižení (některé děti mají dokonce vady kombinované), jinou inteligenci, jiné verbální schopnosti, je vychováváno v jiném prostředí, které od narození působí na jeho vývoj a tedy se u každého stanovená diagnóza projevuje jinak a má odlišnou prognózu.

Aby to nebylo méně komplikované, tak v současnosti neexistuje léčba na vývojové poruchy, jsou pouze terapie/ intervence, které mohou napomoci snížit symptomy spojené s určitou diagnózou zatímco se děti i rodiče učí novým dovednostem, alternativnímu přístupu, repertoáru vhodného chování, které postupně nahrazuje chování nevhodné. Faktorů, které ovlivňují úspěšnost terapie je řada. Mimo výše zmíněných mezi ně patří kvalifikovaný odborník, který pracuje individuálně s dítětem a jeho rodinou a zohledňuje při své práci konkrétní deficity, limity a na druhé straně konkrétní pozitiva a schopnosti, na kterých se dá stavět a neopomíjí i celkovou dynamiku rodiny. Důležitá je spolupráce mezi odborníky, kteří s dítětem a jeho rodinou pracují a klíčovou roli hrají samotní rodiče bez jejichž naprosté podpory je úspěšnost terapie mizivá.